07/02/2023
„Jsem náladová a plná extrémů. Chvíli se směji, a vzápětí brečím. Krásně vše do detailu uklidím, a pak mám zase třeba týden nehorázný bo**el. Buď chci mít všechno pintlich, anebo na všechno kašlu. Jednou mám o sebe hrozný strach, a pak nesmyslně riskuji. Jezdím autem jako závodník, anebo jedu jak s hnojem a brzdím provoz. Utrácím hodně peněz za nesmysly, anebo mám pomalu problém koupit máslo. Mám chvíle, kdy odsuzuji alkohol, a pak se zpiju do němoty.
Na jedné straně nemám ráda stereotyp, na druhé straně se bojím změn.
Kdybych udělala změnu, mám strach, že ji neudýchám a budu řešit problémy navíc. A ještě k tomu s nejistým výsledkem.
Ve své podstatě se nedivím, že to tak mám, protože mí rodiče jsou velice rozdílné povahy.
Moje máma je neskutečný kliďas, pochází z úplné rodiny, dobře zajištěné, kde jsou k sobě všichni uctiví a mají se rádi.
Zato můj otec je z rodiny alkoholiků a bo**elářů, kteří se protloukají životem, jak se dá, a neumí si udržet práci. Pořád se jen hádají a kritizují.
Jednou mi jedna léčitelka řekla, že si moje duše potřebuje projít těmito extrémy, odžít si různé roviny života, a tím se budu brousit jako diamant. A to bude vyžadovat větší úsilí a já na to prý tu sílu, jakožto životní osmička, mám. Protože právě osmičky si mají na těchto rozdílnostech uvědomit, že jediná cesta vede k rovnováze,“ vypráví osmička Jarmila.
🔸️
Jedním z životních úkolů osmičky je naučit se přijmout své nedostatky jako svou součást. Přestat s nimi bojovat nebo se kvůli nim trápit.
Přijmout sebe sama takovou, jaká jsi.
🔸️
Dalším životním tématem vás, osmiček, je, že jste si do tohoto života přišly uvědomit a rozvolnit své strachy. Nejen ty své, ze svých předešlých reinkarnací, ale především strachy převzaté z vašeho rodu.
A to strachy ze ztráty financí, majetku nebo zaměstnání. Strach, že neuživíte své děti. Strach z nedostatku. Strach zůstat samy.
Strachy ze ztráty svých blízkých. Strach o své děti, rodiče, partnery.
Strach z nemoci. Z budoucnosti. Ze smrti.
V rodech vás, osmiček, jsou a byly strachy velice intenzivní, a to na všech úrovních.
Strach ze tmy. Strach z různých zvířat. Strach z výšek. Strach z vody. Strach z duševní nemoci, protože právě v rodech osmiček jsem se ve své praxi setkávala s lidmi, kteří měli v příbuzenstvu blízké trpící různými duševními poruchami. Například schizofrenií, maniodepresí, bipolární poruchou atd.
„Moje sestra byla už odmalička velice přecitlivělá. V pubertě se začala sebepoškozovat a trpět depresemi. Byla dvakrát v psychiatrické léčebně po tom, co se pokusila o sebevraždu.
Obě jsme životní osmičky, ale velice rozdílné. Já ta samostatná a odvážná, ona ta přecitlivělá a věčně ustrašená.
Sestra se naštěstí z toho nejhoršího dostala. Vdala se za velice hodného muže a po narození dcerky se celý její svět otočil. Neříkám, že je z toho úplně venku, občas má přecitlivělé období, ale zvládá to s pomocí manžela a celé naší rodiny. I její dcerka, moje neteř, je sluncem a motorem jejího života.
Měly jsme krásné dětství, rodiče jsou úžasní lidé. Nikdy na nás netlačili, nechávali nám prostor, věnovali se nám. Láska nám nikdy nechyběla. O to mi bylo tehdy divnější, že sestra má takové problémy, a právě v té době, kdy na tom byla zle, jsem se začala zajímat o duši, reinkarnaci a spirituální směr.
Asi před dvěma lety mě jedna naše známá inspirovala svým rodokmenem a poradila mi, jak a kde hledat. Říkala, že jí to hodně pomohlo pochopit její rodinu i určité životní věci.
Začala jsem krůček po krůčku pátrat a sestavovat náš rodokmen.
Zjištění, které časem následovalo, bylo pro mě i celou naši rodinu šokující.
Můj praprapradědeček z mamčiny strany si vzal svoji vlastní sestřenici, tedy mou prapraprababičku!
A to není všechno. Měli spolu dcerku, která byla duševně nemocná, a když jí bylo dvacet let, zabila se. Utopila se a zanechala po sobě dítě, dvouměsíční holčičku. Bohužel otec byl neznámý. A tak se tedy o tu holčičku (moji prababičku) starali. Moje maminka tu informaci vůbec nevěděla, ale říkala mi, že její babička byla velice tichá, plachá a málomluvná žena. Už jako dítě z ní měla pocit, že je moc smutná.
Postupně mi to začalo do sebe zapadat a zároveň jsem si pokládala řadu otázek. Mohl za duševní stav mé praprababičky příbuzenský vztah jejích rodičů? Je to docela možné. A co když oslabené geny tzv. přeskočí na další pokolení? Můj pocit mi říká, že ano. A co když právě mou praprababičku zlomilo narození dcerky a její duševní stav se zhoršil, ale mojí sestře její holčička dopomohla k uzdravení? Jsem přesvědčená, že ano. Myslím si, že genetika a rodová zatížení na nás mají mnohogenerační vliv. S láskou Míša.”
🔸️
Setkala jsem se také s několika osmičkami, které nechtějí mít děti. Potýkají se buď s podvědomým strachem je mít, anebo cítí příliš velkou zodpovědnost stát se rodiči.
Znám i osmičky, které děti mít nemohou. Bývá to z velké části proto, že se do nich hluboko vepsal generační strach, stejně jako tomu bylo v případě osmičky Žanety.
„Byly doby, kdy jsem při myšlence na dítě zažívala silnou úzkost. Už jen řeči o dětech mi nedělaly dobře. Při představě těhotenství jsem doslova šílela a jímal mě ohromný strach. Když jsem začala docházet na kineziologii, mimo jiné problémy jsme se dostaly s terapeutkou i k tomuto tématu. Po několika sezeních z toho vyplynulo, že můj strach pramení z mých rodů. Ze strany rodu otce to byl strach, že své děti neuživí, jelikož právě války byly tou příčinou, že jejich děti, mí předci, již jako malé děti hladověli, a strach žen, že zůstanou na vše samy, když se muži z války nevrátí.
Z rodu maminky to byl strach, že o své děti přijdou. Je pravda, že moje babička, mamka mamky, přišla před mamkou o jedno dítě, když byla v šestém měsíci, a jakmile čekala ji, prožívala intenzivní strachy. To zjištění pro mě bylo nesmírně úlevné a pochopitelně na uvolnění svých strachů, kterých je mnohem více, pracuji dále.“
🔸️
PŘÍBĚH RODU ŽIVOTNÍHO ČÍSLA OSM VYPRÁVÍ:
„Juro, přestaň se ve smutku utápět. Vím, že je to pro tebe těžké, ale život jde dál. Oba chlapci nás teď moc potřebují. Tím směrem hleď, k nim! Tam soustřeď svoje žití. Vždyť oni mají jen nás!“ promlouvala k Jurovi jeho sestra Milena.
Jura Milenu chytil za ruku a hlavou na souhlas směrem k ní kývnul. V očích se mu zaleskly slzy.
Milena má pravdu, pomyslel si.
Jiřímu se vzápětí myšlenky stočily do minulosti, do toho dne, kdy si ho Marta svou přítulností a jiskrou v oku získala. Tehdy ji z duše litoval. Chuděra sirota to v životě též neměla lehké. O oba rodiče v útlém věku přišla a byla vydána napospas milosrdenství svých příbuzných. Pověděla mu, že její strýc si na ni nároky už jako na mladou děvuchu dělal a chtěl, aby po vůli mu byla, ale ona si raději sbalila raneček a po nuzotě od vsi ke vsi chodila. Pak potkala jakéhosi domkaře Otu a ten si ji vzal. Ovšem brzy po veselce pro ránu nechodil daleko a když byla v očekávání, tak Martu zbil tak zle, až z toho porodila, a sotva přežila.
Když mu to vyprávěla, byl plný zlosti, a kdyby mohl, tak se do té vsi k tomu všivákovi rozjede a dá mu co proto. Ale Marta trvala na tom, že nechce o něm už nikdy slyšet, navíc pořád byli manželé a on by ji dříve zabil, než by jí dovolil se s ním rozvést.
Proto se usadila o kus dál a vzala službu v malé hospůdce v jejich dědině pod horami. Tam se také s Jurou poznali a oba se do sebe zahleděli. Jura nemeškal a po pár dnech jí nabídl, aby se i s malým synkem nastěhovala k němu. Však on má dobrou robotu a všechny je dokáže uživit.
Jeho obživa už několik let byla v kamenolomu. A stejně tak i jeho otce i bratra, než se však stala ta hrozná nehoda.
Starého Juru i jeho bratra Františka v lomu zavalilo. Dlouho si to Jura vyčítal, to on tam měl být místo Franty. Ale na šichtu místo sebe tehdy jeho poslal, protože potřeboval cosi ve městě zařídit.
Franta byl na místě mrtvý a otce, starého Juru, zpod kamenů polomrtvého vytáhli. Dlouho se dával do kupy. Nohy mu to rozdrtilo a srdce mu žalem po mladším synovi puknout chtělo.
Neštěstí se jejich rodině zkrátka nevyhýbalo. To jim šlo naproti už v době, kdy ještě Jura nebyl na světě a jeho matka Anka o své dvě děti přišla. Jedno umřelo na záškrt v pěti letech a druhé, sotva ho porodila, za pár hodin vydechlo naposled. Dlouho se s Jurou o další potomky pokoušeli, ale štěstí jim nepřálo. Až za pár let Anka zdravého Juru na svět přivedla a o pět let později syna Františka. To už byla v letech a jiný stav s Františkem zle snášela. Stále churavěla a byla slabá. I to si vybralo svou daň a sotva malému Frantovi život dala, sama o ten svůj přišla. Poporodní krvácení se doktorovi zastavit nepodařilo a Anka mu zemřela v rukách...
🔸️
Právě jste si přečetli úryvky z kapitoly životního čísla osm z knihy POSELSTVÍ NASICH PŘEDKŮ A RODOVÝCH LINIÍ V CÍSLECH
🔸️
Knihu si objednáte tady 👉 https://esterdavidova.com/poselstvi-nasich-predku-a-rodovych-linii-v-cislech/
